Vidět advent a Vánoce pod úhlem Velikonoc

Vidět advent a Vánoce pod úhlem Velikonoc

Advent je čas naděje a obdobím mnohých očekávání. A naděje má mnoho tváří: rodiče touží po narození svého dítěte, fotbalisté čekají na začátek důležitého zápasu, vinař má naději na dobrou sklizeň. Naděje je motorem našeho života. Neustále potřebujeme nové cíle, hledáme smysl věcí, máme přání. Tento čas není navzdory všemu, jak jsme si zvykli, pouze časem shánění a sladkých pocitů. Existuje mnoho příležitostí, kdy můžeme se sklonit a projevit lidskost těm, kteří se nacházejí v nouzi a jsou v beznaději. Komerce jsou často jednou stránkou Vánoc, ale naštěstí je zde i druhá tvář tohoto období: solidarita a pomoc druhým. Ale jenom záleží na nás, jak si to v životě uspořádáme.

Na adventním věnci hořely tiše čtyři svíčky. Bylo slyšet, jak si mezi sebou šeptají.

První svíčka vzdychla a řekla: "Jmenuji se POKOJ. Ráda bych přebývala mezi lidmi, ale jim na mně nezáleží. Moje světlo sice svítí, ale lidé žádný mír nedodržují!" její světélko bylo čím dál menší, až zhaslo....

Světlo druhé svíčky zakmitalo a svíčka řekla: "Jmenuji se VÍRA, toužím svítit lidem na cestu životem, ale oni mnou pohrdají, jsem prý nemoderní a zbytečná. Lidstvo nechce o Bohu nic vědět, nemá cenu, abych svítila!" Průvan zavál místností a druhá svíčka zhasla....

Smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka: "Jmenuji se LÁSKA. Toužím být v lidském srdci, ale lidé si mě nevšímají, nechtějí mě. Vidí jenom sami sebe. Říkají, že volné vztahy jsou lepší, že je třeba si užívat. Už nemám sílu, abych dál hořela."Plamen svíčky se zachvěl a zhasl...

V tom vešlo do místnosti dítě. Uvidělo svíčky a řekl: "Proč nesvítíte, kdo vás zhasl?" A rozplakalo se...V té chvíli zašeptala čtvrtá svíčka: "Neboj se! Mé jméno je NADĚJE! Dokud já svítím, není nic ztracené! S mojí pomocí se dají i ostatní svíčky znovu zapálit."Od čtvrté svíčky pak dítě zapálilo všechny ostatní.

Zbývá nám dělí jen několik týdnů do Vánoc. Na tyto svátky se těší především děti. S úžasem a velkým očekáváním stojí už v duchu před zářícím vánočním stromečkem s dárky a před betlémem. Také my dospělí vzpomínáme na Vánoce skrze naše dětství. Co nám ale z úžasu Vánoc zůstalo? Mnozí jako by ztratili v souvislosti s Vánocemi iluze o lepším a krásnějším životě. Příčina může být i v tom, že zprávy o narození Ježíše Krista jsou mnohokrát podávány jako holé legendy nebo v podobě zbožných pohádek. Dalším důvodem, proč nechápeme Vánoce a přípravu na ně, je, že vycházíme z nesprávných představ o Bohu. Naše fikce o tom, co on může, má a nemá dělat, co má a nemá odpustit...?!

Vánoce jsou liturgickým svátkem, jímž křesťané 25. prosince oslavují vtělení a narození Boha a člověka Ježíše Krista v Betlémě. Svůj původ mají v Římě a jejich slavení sahá do 4. stol. Křesťané jimi překryli pohanský svátek boha slunce, slavený v době zimního slunovratu (Natalis solis invicti). Chtěli tak zdůraznit, že Ježíš je pravé světlo člověka a světa. Datum 25. prosince není historickým datem Ježíšova narození. Naše společnost dnes žije v mylném přesvědčení, že vánoční svátky jsou ty hlavní. To je tím, že se tyto svátky pro většinu z nás staly svátkem rodinným, což je dobře, ale není to hlavním svátek církevního roku. Vánoční svátky, všechno to, co vyzařují - radost, světlo, naději, jsou odrazem světla, radosti a naděje velikonočních svátků. Tam je křesťanský střed, náš hlavní svátek, tam je ten strom(kříž), ze kterého se ostatní světla rozžíhají. Proto jsou Velikonoce klíčem k správnému chápání Vánoc. Teprve setkání apoštolů se zmrtvýchvstalým Ježíšem jim otevřelo oči a začali si uvědomovat, s kým se to vlastně setkávali, že Ježíš z Nazareta je opravdu Mesiáš.

Když budeme prožívat Vánoce pod zorným úhlem Velikonoc pochopíme, proč o Vánocích se radují křesťané z narození Ježíše Krista, svého Spasitele a Zachránce. Neboť v Ježíši Kristu se Bůh solidarizuje s lidmi a sklání se k člověku. Není to pod jeho úroveň, pod jeho důstojnost. Bůh se odvážil sestoupit do života lidí, aby žil jako my a byl nám jako člověk ve všem podobný. Neudělal to proto, aby to měl lehčí, aby se přizpůsobil, ale proto, že mu nesmírně záleželo na každém člověku, na jeho záchraně.

Přeji vám, aby plameny POKOJE, VÍRY, LÁSKY a NADĚJE, které v nás Ježíš svým vtělením, narozením, životem, smrtí a vzkříšením rozžehl, se nám podařilo stále udržovat a nikdy, abychom neztratili naději. Přeji vám všem radostné Vánoce a požehnaný nový rok 2020.

otec Tomáš